Počátek útisku

Při svém nástupu na trůn vyhlásil Václav I. pražskou trhovou osadu za město. To do sebe pojalo i obě „okupovaná“ území, kde se usadili vyhnaní Židé. Mohlo by se zdát, že to byl akt na usmířenou za příkoří, které se na nich obyvatelé dopustili, ale opak byl pravdou. Patřili sice do městské části, ale neměli stejná práva jako ostatní. V našich termínech by se to dalo nazvat rasovou diskriminací. A proč? Protože nebyli stejného náboženství jako většina. Křesťanství, to bylo to, co v té době hýbalo světem. Nebo lépe řečeno… představitelé křesťanství hýbali světem. Moc byla soustředěna v jejich rukou a oni se nerozpakovali ji použít. Pokud se jim někdo nebo něco znelíbilo, okamžitě se oháněli svojí církví a mocí jim svěřenou.

A židovské náboženství, jelikož bylo tak rozdílné od jejich, bylo nepřekonatelnou překážkou pro jejich přesvědčení. Jejich osady byly odděleny zvláštními brankami a samotní obyvatelé se museli podrobit nesmyslným a mnohdy i ponižujícím nařízením, které značně omezovala jejich svobodu. „Ghetto“, tak se nazývala uzavřená židovská čtvrť. Měli nařízeno, aby se výhradně zabývali peněžnictvím a lichvářstvím (které bylo považováno za nečisté a nehodné křesťanů), dále nosili žluté kolečko a za vlády Karla IV. dokonce vysoké klobouky. A i když se s postupem času „peněžní podnikání“ rozmohlo i do ostatních čtvrtí a částí měst, na postavení ghettských obyvatel to nic nezměnilo. Stále byli vyděděnci tehdejšího systému.